Zlatá máma Kateřina Emmons: Pravidelný pohyb je nutnost nejen pro děti
ROZHOVOR, MAGAZ´ÍN SRDCE
Olympijská vítězka ve střelbě ze vzduchové pušky Kateřina Emmons je stále milá, usměvavá a skromná. Bydlí se čtyřmi dětmi a svým americkým manželem, rovněž olympijským vítězem, ovšem ve střelbě, nedaleko Plzně. I po skončení profesionální kariéry se s Matthewem dál věnují střelbě. Pomáhají při střelbě biatlonistům. Kateřina se po koronaviru stala tváří kampaně Českého olympijského výboru (ČOV) „Děti si zaslouží pohyb“, kde se s oštěpařkou Bárou Špotákovou snažila inspirovat rodiče, aby se s dětmi hýbali. A vystudovaná fyzioterapeutka se stala i ambasadorkou Olympijského festivalu, jehož hlavním cílem byl právě návrat dětí ke sportu.
Jak jste s rodinou trávili letošní léto. Byli jste někde v zahraničí nebo jste klasickou dovolenou odložili na jiné časy?
Nejsme typičtí dovolenkáři. Rádi trávíme čas v přírodě a je nám celkem jedno, kde. Bohatě nám stačí místní kopce a hory, lesy. Rádi vyjedeme i za hranice, ale není to něco, co bychom museli každoročně absolvovat. Možná je to proto, že jsme se s manželem hodně nacestovali a zjistili, že všude dobře, doma nejlíp. Manžel je pracovně hodně vytížený, já také nemám celé prázdniny volné, a tak nám bylo docela vzácné, když jsme mohli trávit pár dní všichni spolu, aniž bychom měli nějaké povinnosti.
Během letošní olympiády v Tokiu jste byla ambasadorkou olympijského festivalu v Praze. Co to obnášelo?
Pár hodin pro natočení spotů, pár hodin focení a samozřejmě pak to hlavní - osobní účast na zahájení a během festivalu. Bylo mi velkou ctí se celé akce zúčastnit. Koncept olympijských festivalů je naprosto jedinečný a jsem ráda, že se ho podařilo i v letošním roce prosadit. Nebyla to jednoduchá cesta, ale nakonec to klaplo. Je to jedinečná akce, kde každý může na vlastní kůži pocítit kousek olympijské atmosféry, setkat se se sportovci, olympioniky, medailisty, prostě žít tím sportovním svátkem. Letos se cílilo hlavně na děti a fungovalo to skvěle. Rodiče často “tahali” své děti domů. I ty naše by tam celý týden kempovaly, kdyby to šlo. Mám z toho opravdu radost.
Jak intenzivně jste sledovala dění v Tokiu?
Hodně intenzivně. Díky vlídnému časovému posunu jsme vstali jako obvykle po páté hodině a místo čtení zpráv u ranní kávy jsme sledovali olympiádu. Značka ideál. Na fandění jsme si brali trika s českou vlajkou, na něco s americkou… a krásně se tou sportovní horečkou nakazily i děti. Bylo hrozně vtipné a zároveň dojemné sledovat, jak opravdově fandí, jak se jim valí slzy po tvářích, když to nedopadlo, jak skáčou a řvou, když to dopadlo.
Vy jste se tradičně zúčastnila i srpnové Sportmánie v Plzni. Jak se vám líbila?
Letos jsem tam byla pouze jako maminka se svými ratolestmi. Ráda se těchto akcí účastním právě takto. Protože to je o dětech a pro děti, a tak i já jsem tam nejraději jen pro ně. Vloni jsme s manželem zahajovali. A já se tam pak vrátila ještě třikrát, protože holky chtěly posbírat všechny medaile. To je pro mě nejlepší investice do jejich zdraví a vůbec rozvoje vášně pro cokoliv.
Určitě jste měla příležitost vzpomínat i na své účasti na olympiádě včetně medailových úspěchů. Jak často ale v běžném životě vzpomínáte na olympijské závody?
Většinou při rozhovorech nebo když na to v konverzaci přijde řeč. Doma se to ale nestává, pokud tam není návštěva. Naše medaile jsou uklizené v šuplíku, poháry jsem nechala jako dekoraci ve střeleckém oddíle Olymp v Plzni-Lobzích. Je hezké je mít, ale vlastně je nepotřebujeme. Ty vzpomínky jsou v nás, ne v těchto předmětech.
Když zavzpomínám na svou jízdu sportovním životem, mám z toho celkově dobrý pocit. Ano, olympiády byly velice emotivní, psychicky náročné, ale zažila jsem i jiné závody, které byly něčím speciální. Světový šampionát v Lahti 2002, které mě ještě jako juniorku vystřelilo na úplně jinou úroveň. Překonala jsem tam strach, vyhrála dospělou kategorii a už jsem ve špičce zůstala. Věděla jsem, že to možné je a každý závod byl od té doby o kus jednodušší, nikoliv lehký.
Kateřina Emmons
|
Na severní Plzeňsko jste se přestěhovali v roce 2013 z Minnesoty. Co vás k tomu tehdy vedlo a je samota za Plzní i do budoucna to správné místo pro vás a rodinu?
V USA jsme se stěhovali celkem třikrát během tří let. Jednou do Minnesoty, dvakrát v rámci města Colorado Springs. Nebyla to nikdy plánovaná stěhování, ale vynucená, která jsme nečekali. Vždy to bylo velice psychicky náročné, protože jsme byli velice časově omezeni na vystěhování. Po olympiádě v Londýně, která pro mě i Matta dopadla velmi dobře, jsme se chtěli už někde usadit na trvalo někde, kde bychom měli reálnou možnost po ukončení aktivní sportovní kariéry pracovat.
Nakonec sehrál významnou roli fakt, že jsem tady měla rodinu, která je Mattovi blízká jako jeho vlastní. Už jsme neměli sílu začínat někde od nuly, potřebovali jsme jistotu a známé prostředí, zároveň pracovní příležitosti a možnost trénovat bez omezení. Plzeň se ukázala jako jasná volba. A dodnes jsme oba rádi, že jsme se tak rozhodli. Ano, bydlíme na venkově, to kvůli přírodě a klidnému prostředí, ale v dobré dojezdové vzdálenosti od Plzně.
V jednom rozhovoru jsem četl, že jste se v Americe cítila dost nesvobodná, svázaná... V jakém smyslu?
Ve smyslu svobody pohybu. V Minnesotě mě lákala místní jezera, chtěla jsem se kolem nich procházet, ale bohužel skoro nikam nemůžete, protože všechny pozemky někomu patří a nesmíte na ně. Musela jsem s kočárkem po silnici. Ovšem tam bylo obecně málo chodníků a cest, kde se dá jít pěšky.
U nás se v přírodě se můžeme procházet, kde chceme, a ještě to máme vyznačené a zakreslené v mapách. Stejně tak na kolo a na běžky. O tom si Američani můžou nechat zdát. Taky se to všem hrozně líbí, když za námi dojedou na návštěvu. A pak je tady ještě ta vzdálenost. Ve státech je vše od sebe docela dost daleko. Zvyknete si, ale když se pak vrátíte sem, najednou si uvědomíte, kolik času tam strávíte cestováním a jak kompaktní je to u nás.
Druhým důvodem, a tím hlavním, je přehnaná snaha o rovnoprávnost nebo korektnost za každou cenu a ve všem. Mnohde už to došlo tak daleko, že si mnoho lidí nechá svůj názor pro sebe, aby se někdo neurazil. Nebo se mnohde ve školách soutěží tak, aby nikdo neprohrál. Takhle to ale v životě nechodilo a nikdy chodit nebude. Oba doufáme, že si v Čechách zdravý lidský rozum udrží převahu nad přehnanou korektností.
Život na samotě byl zřejmě výhodou v uplynulém roce, kdy platila kvůli pandemii různá opatření. Jak jste ten rok prožili? Změnilo to nějak výrazně váš rodinný život?
Odchod z města má svá úskalí, ale nikdy jsme nelitovali. Nežijeme v bavlnce, někdy je to nepohodlné, ale je to krásné. Hlavně jsem ráda, že naše děti si mohou vytvořit k přírodě kladný vztah, ocenit ji a zocelit se. Nevyrostou z nich přecitlivělí jedinci, což je dobře. Za poslední rok a kus jsme toto místo ocenili naprosto. Byli jsme svobodní, virus to měl k nám pěkný kus cesty a my mohli být neustále venku a do plic inhalovat lesní vzduch. Pracovně to bylo asi nejnáročnější období. Já osobně ještě stále nemám dohnané všechny resty. Po zhruba půl roce začal manžel chodit do práce, později cestovat. A s dětmi, doučováním a domácností to byl opravdový masakr. To ale zná mnoho lidí. Každý den jsem si moc přála, aby se otevřely školy a školky. No, snad už nás nic takového nečeká.
S další olympijskou šampionkou, oštěpařkou Barborou Špotákovou, jste na začátku roku spojila síly v kampani Českého olympijského výboru a snažila se motivovat rodiče, aby nejen v době covidu vedli své potomky k pohybu.
Mrzelo mě, že děti neměly sportovní vyžití. Děti pohyb potřebují! Náš syn Marťas se těsně před pandemií zhlédnul v horských kolech. Přihlásil se do oddílu, strašně ho to bavilo, ale brzy to kvůli covidu skončilo. Byl zklamaný, že už tréninky nebyly. A trvalo to pěkně dlouho. Nedostatek pohybu je pro děti obecně velký průšvih, ještě víc než pro nás dospělé. Je to období vývoje, vyzrávání. A když tam ty podněty nejsou, tak není ani vývoj. Budou zaostávat v obratnosti, dynamice, síle. A to není problém jen pro případnou sportovní přípravu, ale i obecně do života. Díky slabé zdatnosti si tělo najde úlevové pozice, které ale přetěžují určité oblasti, kde pak může vzniknout problém.
Měly vaše děti problémy?
Dceru Julču bolela záda a byla hodně malátná. Od několika dětských lékařek vím, o kolik víc jim teď do ordinací chodí dětí s bolestmi zad a hlavy. Rytmus života byl pro děti na distanční výuce úplně jiný, než na jaký byly zvyklé a jaký je držel v pohodě, protože měly aspoň nějaký pohyb. Najednou ho neměly. Starší dcera seděla celé dopoledne u počítače, protože se učila, pak dělala na počítači úkoly a pak si na něm ještě chtěla hrát. Některé dny se vůbec nedostala ven. S manželem jsme došli k rozhodnutí, že nějaký režim mít musí. Barča Špotáková to měla doma podobně. Proto jsme chtěly na toto téma nějak poukázat.
Procházky nestačí?
Je to dobrá udržovací aktivita, ale nestačí, pokud se bavíme o dlouhodobé náhradě pravidelných sportovních aktivit. Důležité je dostat své tělo z komfortní zóny. Třeba se zadýchat, zapotit. Chtěly jsme ukázat, že čas strávený spolu znamená zábavu a zážitky. Kroutím hlavou nad tím, když mi některé děti vyprávějí, že celý víkend nic nedělaly. Sama vím, jak náročné je pro rodiče skloubit práci, péči o děti, výuku a další aktivity. Jenže největší porce zodpovědnosti leží na nás rodičích.
A které aktivity kromě procházek byste doporučila?
Možností je hodně. Důležité je zvednout tepovou frekvenci a zadýchat se. Tak se v těle všechno rozproudí. Pravidelná zátěž přiměřená věku a kondici je to nejlepší, co pro své tělo můžeme udělat. Z aktivit, kterými se zabaví celá rodina, bych zmínila třeba fotbálek nebo badminton. Výborné je třeba frisbee - létající talíř - u toho se člověk dost naběhá úplně nevědomky.
Jak sportujete s dětmi vy?
Kromě zmíněných společných aktivit se věnujeme hodně cyklistice. Teď už jezdíme všichni, včetně té nejmladší dcerky. Občas si spolu jdeme zaběhat, ale mnohem více se věnujeme turistice. Mezi našimi dětmi je docela velký věkový rozdíl, takže hledat společnou aktivitu je někdy dost náročné. Hlavně se snažíme, aby jejich pohybové aktivity byly dostatečně dlouhé a pravidelné. Jinak jsme zastánci všestranného rozvoje. Proto necílíme jen na jednu aktivitu. Na to budou mít prostor, až vyrostou.
Vnímají už starší děti vaše i manželovo sportovní úspěchy?
Ale ano, vnímají. Lidé nás poznávají, občas vyjdou články, běží staré záběry v televizi. A teď na olympijském festivalu to začaly vnímat i ty malé holky. Jsou na nás pyšné. Všichni čtyři. To zahřeje u srdce.
Váš muž už umí velmi dobře česky. Jak mluvíte doma?
Mluvíme většinou anglicky, ale na děti každý svým rodným jazykem. A funguje to skvěle. Děti jsou bez obtíží bilingvní. Studují českou školu. Máme hned za humny malotřídku, kde je kvalita výuky velmi dobrá.
Pohádky jim čtete v češtině?
Já většinou v češtině. Nedávno se zbláznily do Lichožroutů, takže teď čteme je. V angličtině jim čtu jen občas z nouze. To má na starosti spíš tatínek.
Překvapilo Matta něco na českých pohádkách? Američané prý neznají vodníky.
Nejen vodníky. Ovšem hrozně se mu ty nadpřirozené pohádkové postavy, co nezná, líbí. Dívá se na všechny večerníčky s námi. Říkám mu evropský Američan, protože má o naší kultuře celkem dobré povědomí.
Nepřijdou mu některé naše pohádky až moc kruté? Třeba Karkulka rozpáře vlkovi břicho.
Oni taky mají drsné pohádky, i když asi míň než my. Ale jak nad tím tak přemýšlím, Mattově mamince přijdou české pohádky mnohem drsnější než ty jejich.
Vaší hlavní profesí nebo náplní je v posledních letech role mámy. Nicméně máte i další ryze pracovní aktivity. Pomáháte s nácvikem střelby českým biatlonistům.
Mojí profesí je trenérství a metodika pro střelbu v rámci českého biatlonu. Role mámy je poslání, které se snažím plnit co nejlépe, ale každý den zjišťuji, že stále vím velice málo a mám se co učit. Spojení práce a výchovy čtyř dětí není úplně snadná, ale díky pochopení vedení Českého svazu biatlonu to jde. Nejvíce obtíží mi v práci tvoří mé vlastní ambice a nápady, které se často neslučují s mými reálnými časovými možnostmi. Ale nacházíme docela dobrý formát spolupráce, který má slušný efekt a zároveň je pro mě proveditelný.
Proč se při biatlonových závodech ozývají komentáře, že našim nešla střelba?
Není to tak, že by jim nešla. Je to spíše o tom, že někteří ještě nenašli způsob, jak tu lehkost z tréninku přenést do závodu. Střelba je diametrálně odlišná od lyžování. Musí být dokonale zvládnutá technika, a pak je potřeba nechat to naučené plynout a nedělat v závodech nic navíc než v tréninku. Při běhu je třeba v závodě třeba ještě víc přidat. Ve střelbě ne. To je častý důvod chyb. Přenést sebedůvěru do závodu je ten nejtěžší krok. Někde jsou zafixované špatné návyky, které v tréninku fungují, ale pod zátěží neobstojí.
V Plzni jste studovala zdravotnickou vysokou školu, obor fyzioterapie. Měla jste někdy od dokončení studia možnost se této profesi alespoň částečně věnovat?
Trochu ano. Ale ne tak intenzivně, jak jsem doufala, když jsem promovala. Ten obor miluji. Ale třeba i to stěhování v Americe mi tuto profesní dráhu velmi zkomplikovalo. Nemohla jsem v USA začít pracovat ihned jako fyzioterapeutka. Pokud si dobře vzpomínám, byla vyžadována prezenční účast na ročním školení. Každopádně to nebylo díky manželově cestování na závody vůbec možné. Měla jsem tenkrát své první miminko a nebyla jsem ochotná ji nechat s lahví a plenkami nějaké hlídací paní.
Nicméně do života obecně je studium medicínského nebo zdravotnického oboru velice užitečné. Nepamatuji si věci doslovně, ale vím, jak tělo funguje, jakými mechanismy reaguje na určité podněty a jak se tvoří například stereotypy. Jako mamince mi tyto znalosti umožnily například vypořádat se s běžnými nemocemi po svém, aniž bychom příliš pomáhali medikací. Tělo, pokud normálně funguje, je fascinující systém. Je třeba mu věřit. To se týká i bolesti. Pokud se jí zbavíme medikací, což není v určitých případech nesprávné, ale je třeba to vnímat tak, že potlačujeme něco, čím nás tělo varuje nebo chrání před zraněním. Je třeba s tou informací pak pracovat, ne dělat, že ten problém zmizel.
Pomáhá vám i v práci?
Střelba je založená na vytváření stereotypů. Hodně se taky pracuje s tělesnými proporcemi. Nejvíc mi pomáhá, když vím, odkud kam jdou svaly, na co mají vliv, čím jsou inervované. Jsem ráda, že jsem tento obor studovala. A doufám, že se k té práci jednou v nějaké formě dostanu.
Fotogalerie
