V Rokycanech oceňovali hrdiny, kteří pomáhají uzdravovat a zachraňovat

Všem oceněným, ale samozřejmě i dalším pravidelným dárcům patří velké uznání a dík za jejich nezištnou pomoc, kterou darováním nenahraditelné tekutiny poskytují lidem s vážnými nemocemi, po těžkých úrazech nebo při plánovaných operací.

Výroční předávání plaket se v obřadní síni městského úřadu Rokycany konalo ve dvou etapách. V pondělí 21. listopadu za účasti mimorokycanských dárců (z této události bohužel nemáme fotografie) a ve středu 23. 11. pak za účasti přímo rokycanských dárců pod záštitou rokycanské radnice a starosty města Tomáše Rady. Akce se tradičně nesla ve slavnostním duchu. 

„Sešli se tu lidé, kteří význam a důležitost dárcovství krve dobře znají, lidé, kterým pravidelně děkujeme při každé návštěvě našeho transfuzního oddělení.  A také dnes musím poděkování zopakovat, smeknout před tím, co děláte, a připomenout někdy skutečně akutní potřebu krve. V takových situacích vás i kontaktujeme, zda byste nemohli přijít darovat krev ze dne na den. A vy jste ochotní a přijdete. To je pomoc k nezaplacení. I proto jste pro nás skuteční hrdinové,“ uvedla lékařka transfuzního oddělení Rokycanské nemocnice Mája Švojgrová s tím, že novými dárci se často stávají děti nebo přátelé a spolupracovníci současných dárců. „S vámi k nám přicházejí noví a noví dárci. Letos už evidujeme i díky vám témař sto prvodárců. Vaše pomoc je inspirativní,“ dodala.

Lékařka i ředitel nemocnice Michal Filař ovšem vyzývají i další širokou veřejnost a dospělé, kteří se cítí být zdrávi, zda by řady dárců dále nerozšířili. „Všichni pomalu stárneme a tradiční dárci s věkem své návštěvy omezují. A bohužel mládí je zatím nestačí plně nahrazovat. Vítáme tedy každého nového dárce,“ uvedl ředitel nemocnice, který připomněl, že se sám letos stal čerstvým dárcem krve. „A velmi mě těší, že mohu být členem tak skvělé společnosti.“

Mezi oceněnými, kteří si odnesli nejvýznamnější cenu Kříž Českého Červeného kříže 3. řádu za 80 odběrů, byli i Zbyněk Vejsada a Josef Abrhám. Oba začali dávat krev před více než 40 lety během tehdy povinné vojenské služby. „Na vojně nám řekli, že kdo bude chodit dávat krev, tak bude na dva dny uvolněn ze služby a prodlouží mu na víkend vycházku. To byl tehdy hlavní motiv, proč jsem začal,“ popisuje s úsměvem první důvody stát se dárcem Zbyněk Vejsada. „Ale i když jsem se vrátil z vojny, nepřestal jsem. Přišlo mi to jako běžná věc dávat krev. Nejsem zdravotník, ale přesto můžu uzdravovat,“ říká 80násobný dárce.
    

S Josefem Abrhámem vzpomínají, jak kdysi odběry probíhaly. „V Rokycanech byla tehdy transfuzka v centru města naproti soudu. Tenkrát jsem přišel v sedm ráno a odešel kolikrát až po desáté nebo někdy dokonce až před polednem. Napřed se dělala sedimentace a to tehdy trvalo dlouho. Tak jsme čekali, zda nám krev vůbec vezmou,“ říká Josef Abrhám. „Až pak jsme šli k odběru a to také trvalo. Sedělo se na chodbě ve takových velkých ale nepohodlných křeslech a ruku jsme dávali do gumového rukávu přes sklo, kde byla sestra a ta nás napíchla. Pěkně po tom bolela ruka. A po odběru jsme dostali párky a pito,“ doplňuje Vejsada s tím, že ve srovnání s 80. lety jsou dnešní odběry „kulturní zážitek“.

„Dnes je tady v nemocnici hezká útulná čekárna se stolky, kde si dáme svačinu, kafe nebo minerálku. Při odběru jsme na lehátku a za hodinu jdeme domů. Je to perfektní. Snad budeme i nadále zdraví a budeme moci ještě dlouho darovat. Ale doufám, že bude chodit i hodně mladých. Kdybychom jednou krev sami potřebovali, tak aby pro nás byla,“ shodují se oba muži.