Šéfka plzeňské činohry Apolena Veldová: První letošní premiérou je Klapzubova jedenáctka
SRDCE | ROZHOVOR S OSOBNOSTÍ
Plzeň a výborné divadlo. Toto spojení platí už desetiletí. Plzeň a skvělý fotbal. I toto spojení už má tradici. A nově bude platit i spojení Plzeň, divadlo a fotbal. Největší západočeská scéna Divadlo J. K. Tyla totiž chystá na polovinu října premiéru rodinné inscenace Klapzubova jedenáctka. Nejen o této novince hovoří v rozhovoru pro magazín Srdce Apolena Veldová, vedoucí souboru Činohry plzeňského divadla.
Konec září je svátkem každého milovníka divadla. Začíná nová divadelní sezona. S jakými programovými novinkami do ní vstupuje soubor činohry?
Jako každý rok chystáme několik nových premiér. Tituly jsou různorodé, neboť se snažíme pokrýt požadavky pestrého složení našeho diváckého spektra. A začínáme právě rodinným představením – Klapzubovou jedenáctkou Eduarda Basse. Doufáme, že si na své přijdou nejen děti, ale i jejich tatínkové.
Dále připravujeme společně se souborem opery inscenaci klasického titulu Radúz a Mahulena Julia Zeyera s hudbou Josefa Suka v podání operního orchestru. Myslím, že tento titul bude výzvou pro oba soubory a věřím, že bude příjemným obohacením našeho repertoáru. Ve Velkém divadle se pak naši diváci ještě setkají s moderním portrétem skandalisty a rebela z doby osvícenství hraběte z Rochesteru. Sarkastická hra Libertin je z pera anglického dramatika Stephena Jeffreyse a název budou určitě dobře znát milovníci Johna Deppa, který hlavní postavu ztvárnil ve stejnojmenném filmu. Samozřejmě nezapomínáme ani na návštěvníky Malé scény, kde chystáme dvě inscenace současné evropské dramatiky.
A letos k tomuto výčtu novinek ještě přibyde jedna obnovená premiéra, která potěší milovníky detektivního žánru. Pro velký zájem publika vracíme na repertoár oblíbenou Past na myši Agathy Christie. Premiéra je naplánovaná na polovinu prosince.
Mohla byste blíže představit hned první premiéru sezóny? Uvidí v ní diváci létat na jevišti fotbalový míč?
Jak jsem již zmínila, věříme, že Klapzubova jedenáctka nadchne děti i dospělé. Přeci jen – ve městě slavné Viktorie Plzeň by příběh o fotbalových nadšencích měl velmi rezonovat. Ale jestli bude na jevišti létat míč, to nyní neřeknu. Ještě stále jsme ve fázi zkoušek a představení se pořád ještě rodí. Ale doufáme, že se diváci stanou nadšenými fanoušky při všech jevištních zápasech Klapzubáků. Mimochodem, kdo by chtěl navštívit hned premiéru, vstupenky budou v prodeji od 26. září.
Vedle repertoárové činnosti chystáte ale na letošní rok i jednu řekněme moderní mediálně-činoherní novinku, a to jsou rozhlasové podcasty. Kdy a na co se mohou vaši diváci v nové roli posluchačů vlastně těšit? Spuštění podcastů se již blíží, doufám, že se tak stane během září. První dva díly jsou hotové a na dalších se pracuje. Příprava a samotné natáčení je ale náročné, protože se s výrobou jednotlivých dílů musíme časově vejít mezi zkoušky a představení, což znamená omezené možnosti. Ale věříme, že i v těchto náročných podmínkách budeme schopni odvysílat nejméně dva díly měsíčně. V nich si budete moci poslechnout rozhovory s našimi i hostujícími umělci, dramaturgické rozbory inscenací a také zavzpomínat na významné plzeňské divadelní osobnosti.
Celý projekt má na starosti herec Libor Stach a na jednotlivých dílech se podílejí také dramaturgové činohry Klára Špičková a Zdeněk Janál. Rozhovory s umělci povedou Jana Ondrušková a Libor Stach. Je ale možné, že se v dalších dílech objeví v roli průvodců i další členové činohry.
Apolena Veldovávedoucí souboru činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni
Do plzeňského činoherního souboru nastoupila jako zralá herečka. Má za sebou bohatou divadelní zkušenost i jistotu rodinného uměleckého zázemí. Její otec Josef Velda léta působil v pražském Národním divadle, matka pracovala v Československé televizi, bratr Martin hraje, dabuje i režíruje a také manžel Milan Kačmarčík je herec. Po absolutoriu pražské konzervatoře (1985) nastoupila do činoherního souboru Státního divadla v Ostravě (dnes Národní divadlo moravskoslezské), ale účinkovala i v Komorní scéně Aréna. V letech 2002 až 2013 pak hrála v pražském Švandově divadle. Ke klíčovým rolím patřila Desdemona v Othellovi, Rosalinda v Jak se vám líbí nebo třeba Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Za roli Emilii Marty z Věci Makropulos byla v roce 1995 v užší nominaci na Cenu Thálie. Na ostravské i pražské konzervatoři a na fakultě AMU vyučovala herectví a jevištní řeč. Od září 2019 stojí v čele souboru činohry DJKT. |
Uplynulé dvě sezony divadla ovlivnila pandemie nemoci covid. O tom, jak postihla vlastně celou českou kulturu, už bylo napsáno mnoho. Nicméně jaký má vliv na další období? Upravujete nějak repertoár, aby se diváci vrátili do hlediště ve stejném počtu jako dříve?
V každé sezoně se snažíme o vyvážený repertoár. To znamená, že chystáme inscenace pro širší divadelní obec, ale také pro „fajnšmekry“. Každý divák má jiný vkus a všem najednou nikdy nevyhovíte. Ale jsme příspěvková organizace a musíme se snažit o co nejširší nabídku. Je ale pravdou, že repertoár se řeší i několik let dopředu. Proto jsme během pandemie museli v několika případech přikročit k radikálním řešení, například zrušení naplánované inscenace, případně k jejímu posunutí o několik měsíců či let. V současnosti doufáme, že pestrost repertoáru přivede diváky zpět do hlediště, ale je zřejmé, že to bude potřebovat určitý čas. Obavy o zdraví, ekonomická krize, a i trochu té pohodlnosti, to jsou všechno faktory, které ovlivňují současnou návštěvnost.
Vy jste se stala vedoucí souboru činohry plzeňského divadla přesně před třemi roky, tedy těsně před pandemií. Jak ovlivnila přímo vaši práci? Musela jste se vzdát nějakých záměrů?
V té době jsme téměř o třetinu doplnili herecký soubor a všichni jsme se těšili na mladé kolegy, jak s nimi společně vneseme do souboru novou energii. Bohužel, než se stačili rozkoukat, divadlo se zavřelo. Začali jsme tedy vytvářet projekty pro sociální sítě, ale to vám hereckou symbiózu nenahradí. Myslím, že v tom byl největší problém uzavření divadel.
Narušilo se společné zacílení, souhru s hlavním zaměřením – premiérou. Narušil se vnitřní pořádek, na který jsou herci zvyklí – dopoledne zkoušíme, večer hrajeme, zkoušíme od premiéry k premiéře – to vše se proměnilo v chaos. Tím se i v nás osobně probudil chaos a každý jednotlivec přistupoval k neustálým změnám jinak. Bohužel doba neuspořádanosti v nás ještě přetrvává a někdy je dost frustrující.
Divadlo J. K. Tyla v PlzniJe největším profesionálním divadlem a zároveň jedno z nejdůležitějších kulturních center v Plzeňském kraji. Tvoří jej čtyři umělecké soubory – opera, činohra, muzikál a balet, které hrají na třech scénách – v historické budově Velkého divadla a na Nové a Malé scéně nacházející se v moderní budově Nového divadla. Repertoár je tvořen od klasických českých i světových děl, přes objevnou dramaturgii až po současnou tvorbu. Program doplňují velkolepé i komorní koncerty a méně formální akce. Vysokou úroveň divadla dokládají nejen pravidelně oceňovaní umělci, získaná uznání a zájem z nejrůznějších tuzemských i zahraničních festivalů, ale i hostování renomovaných domácích i zahraničních inscenátorů. V čele divadla stojí od roku 2014 režisér a pedagog Martin Otava. |
Vedle vedení souboru stále zůstáváte aktivní herečkou a příležitostně se věnujete i dabingu. Jak lze všechny profese – herectví, dabing, vedení souboru zvládnout dohromady?
Zůstat aktivní herečkou je pro mě prioritou. Vše ostatní se musíte pokusit rozplánovat. A samozřejmě musíte mít vedle sebe dobré lidi. Jako herečka mám skvělé kolegy, jako šéfová mám výbornou tajemnici a jako člověk mám obdivuhodně tolerantního manžela. Pak se to zvládnout dá.
Když se vrátím k aktuálnímu repertoáru, zajímavostí v něm je hra „Lindauer? Pākehā!“, která je napsána přímo pro prkna plzeňského divadla. Dokonce rodina malíře Bohumíra Lindauera je spjatá s místem, kde dnes stojí divadlo. Jak hra vznikla a proč?
Jednou jsme oslovili ke spolupráci režiséra Radovana Lipuse, který je znám svým vztahem k netradičním autorským titulům. A vzhledem k tomu, že v televizním cyklu Šumné stopy, který pan Lipus režíroval a psal scénáře, byl i díl o novozélandském malíři Lindauerovi, vznikl společný nápad. Připomenout tohoto významného plzeňského rodáka našemu publiku. Zároveň se nabízela možnost propojit divadlo s další významnou plzeňskou kulturní institucí – Západočeskou galerií, kde byla v roce 2015 nádherná výstava obrazů Bohumíra Lindauera. A protože na Šumných stopách spolupracuje také David Vávra, architekt, divadelník a herec v jednom, oslovili jsme ho jako tvůrce scénografie.
Zároveň se nám podařilo k této inscenaci vydat katalog, který dokumentuje vývoj zkoušek od první čtené až po premiéru, fotodokumentuje návrhy scény a kostýmů a obsahuje text celé hry. Katalog je k nahlédnutí v plzeňských knihovnách a při každé repríze losujeme jednoho výherce, který jej obdrží.
Vedle vedení souboru stále zůstáváte aktivní herečkou a příležitostně se věnujete i dabingu. Jak lze všechny profese – herectví, dabing, vedení souboru zvládnout dohromady?
Zůstat aktivní herečkou je pro mě prioritou. Vše ostatní se musíte pokusit rozplánovat. A samozřejmě musíte mít vedle sebe dobré lidi. Jako herečka mám skvělé kolegy, jako šéfová mám výbornou tajemnici a jako člověk mám obdivuhodně tolerantního manžela. Pak se to zvládnout dá.
Když se vrátím k aktuálnímu repertoáru, zajímavostí v něm je hra „Lindauer? Pākehā!“, která je napsána přímo pro prkna plzeňského divadla. Dokonce rodina malíře Bohumíra Lindauera je spjatá s místem, kde dnes stojí divadlo. Jak hra vznikla a proč?
Jednou jsme oslovili ke spolupráci režiséra Radovana Lipuse, který je znám svým vztahem k netradičním autorským titulům. A vzhledem k tomu, že v televizním cyklu Šumné stopy, který pan Lipus režíroval a psal scénáře, byl i díl o novozélandském malíři Lindauerovi, vznikl společný nápad. Připomenout tohoto významného plzeňského rodáka našemu publiku. Zároveň se nabízela možnost propojit divadlo s další významnou plzeňskou kulturní institucí – Západočeskou galerií, kde byla v roce 2015 nádherná výstava obrazů Bohumíra Lindauera. A protože na Šumných stopách spolupracuje také David Vávra, architekt, divadelník a herec v jednom, oslovili jsme ho jako tvůrce scénografie.
Zároveň se nám podařilo k této inscenaci vydat katalog, který dokumentuje vývoj zkoušek od první čtené až po premiéru, fotodokumentuje návrhy scény a kostýmů a obsahuje text celé hry. Katalog je k nahlédnutí v plzeňských knihovnách a při každé repríze losujeme jednoho výherce, který jej obdrží.
V nabídce činohry jsou dále komedie Brouk v hlavě, Španělská muška, Pravda, dramata R.U.R., Čarodějky ze Salemu, současná dramatika Králičí nora či chystaná premiéra Jednou, hole, jednou na nože, inscenace pro děti Chytrá horákyně nebo Křemílek a Vochomůrka a další současné i tradiční hry. Sledujete ale i nabídku kolegů ze souborů baletu, muzikálu a opery. Co byste doporučila z jejich repertoáru a proč?
Samozřejmě, že sleduji i tvorbu ostatních souborů. Je pro mě důležité vnímat i ostatní složky našeho divadla, baví mě sledovat práci lidí, kteří umí úplně něco jiného než já. Když sedím v hledišti na opeře, baletu nebo muzikálu, mohu se v klidu nechat pohltit jejich uměním. Neovlivňuje mě profesní deformace. Ale nerada bych paušálně doporučovala něco konkrétního. Jak jsem již uvedla, každý máme svůj osobní vkus. S jistotou mohu doporučit návštěvu kteréhokoli z našich souborů, protože vím, že svou práci odvádí kvalitně a s chutí.
Pocházíte z Prahy z divadelní rodiny, kdy váš otec působil v Národním divadle. Vy jste kromě Národního divadla moravskoslezského působila v pražském Švandově divadle. Co vás v roce 2014 přivedlo do Plzně a už se pro vás Plzeňský kraj stal domovem?
To by byla dlouhá odpověď. Do Plzně jsem během své divadelní kariéry mířila několikrát, ale vyšlo to až v roce 2014, kdy jsem byla oslovena tehdy nastupující šéfkou činohry, Natálií Deákovou. S ní jsem před tím ve Švandově divadle dvakrát spolupracovala a velmi mě tato spolupráce bavila. Myslím, že Natália je výborná režisérka, a proto jsem za ní neváhala do Plzně jít. V té době jsem si totiž uvědomila, že je pro mě důležitější směřování divadla než město, ve kterém se nacházím. Plzeňský kraj stále objevuji, ve volných chvílích vyrážím na výlety – pěšky, někdy i na kole – a stále jsem překvapována jeho pestrostí. Velmi často si nechávám poradit od svého kolegy, zdatného turisty Pepíčka Nechutného. A mám moc ráda Plzeň, protože mohu do lesa dojet tramvají.
Fotogalerie
