Ředitel zoo: Jsme druh, který ničením přírody nejvíc ohrožuje vlastní existenci

Jak v současnosti vzniká v moderní zahradě nová expozice nebo výběh pro nového obyvatele? Nestačí asi jen najít volný pozemek, postavit klec a přivézt nové zvíře?

Tak to fungovalo dřív, když hlavní nebo někdy jedinou rolí zoo bylo ukázat lidem exotická zvířata z jiných částí světa, protože tehdy neměli jinou možnost je vidět. I dnes samozřejmě chodí lidé do zoo, aby viděli zvířata, která v české přírodě nepotkají, ovšem hlavní funkce významných moderních zahrad, kam patří i naše plzeňská, jsou jiné. Naším posláním je v první řadě záchrana ohrožených druhů a současně, protože to spolu souvisí, je to vzdělávání. A nemyslím jen naučit děti znát zvířata a rostliny, ale naučit lidi je i chránit, a nejen jednotlivě, ale celou přírodu. Pokud se lidé naučí chránit přírodu, zachrání tím i sebe. Dnes je totiž člověk druhem, který ničením přírody nejvíce ohrožuje svoji vlastní existenci.

Čili jak dnes vypadá příprava nové expozice?

Já jen připomenu, že dřív se vedle sebe běžně dávaly druhy zvířat, které byly každé z jiné části světa – jaguár vedle geparda, šimpanz vedle makaka – přitom každý často pochází z jiného prostředí. Samozřejmě záleželo na tom, kde bylo možné sehnat jaké zvíře a kde se v zahradě našel prostor. Tak to bylo i v Plzni. Po mém nástupu na post ředitele v roce 1996 jsme ale začali systematicky expozice sestavovat tak, aby každá představovala nějaké určité území – ucelený biotop. A zároveň se snažíme zachraňovat co nejvíce ohrožených druhů zvířat, a proto vybíráme takové oblasti, které jsou nejvíce ohrožené a zničené člověkem a žije v nich nejvíce druhů živočichů i rostlin na pokraji vyhubení. Proto máme mezi expozicemi třeba Madagaskar, Filipíny, Vietnam, Austrálii, Jižní Ameriku, nebo asijské ostrovní biotopy.

Pro každou takovou expozici navrhneme základní pilířové druhy a celou tu expozici připravíme, aby se co nejvíce podobala skutečnému biotopu. To znamená dáme k sobě živočichy a také rostliny, které skutečně žijí a rostou vedle sebe. Proto máme v Plzni také vůbec největší počet ohrožených druhů živočichů i endemických rostlin ze všech zahrad v zemi.
     

Řekněte nějaký příklad.

Když jsme v roce 2001 stavěli pavilon pro noční africké savce, byl jedním z těch zásadních živočichů do tohoto pavilonu hrabáč kapský. Jedná se ale o velmi vzácné zvíře, které se těžko rozmnožuje. I když jsme tedy byli v mezinárodním pořadníku čekajících zahrad relativně vysoko, tak nakonec jsme se hrabáče dočkali až v roce 2019. Čekali jsme na něj skoro 20 let.

A asi největším hrdinstvím, nad kterým dodnes nevěřícně a s úctou kroutím hlavou, bylo dovezení berberského lva. Berberští lvi jsou v přírodě vyhynulý druh a byli téměř vyhynulí i v zoo. Vlastně poslední dva samci žili v menažerii marockého krále a z nich se podařilo, byť přidáním krve blízkého jihoafrického lva, odchovat a zachránit tento druh. A jedné naší kolegyni se podařilo později z této menažerie získat do Plzně lvici Zuoinu. Ale ne tím, že by to jen domluvila a oni nám ji v Maroku posadili do letadla nebo na loď a přivezli. Naše kolegyně, mimo jiné okatá sympatická blondýna, tam musela sama jet, dokonce autem i s přívěsem kolem Středozemního moře. Vše domluvila na místě, převezla zvíře na tamní letiště a dohlédla na hladký odlet. Díky ní tu dneska máme špičkový chov.

      
Takové expozice určitě nevznikají z roku na rok?

Přesně tak. Od poloviny 90. let máme plán rozvoje neboli generel, který obsahuje jasné vize, co bychom chtěli postavit v nejbližších letech a co plánujeme v dlouhodobějším horizontu. Generel stále aktualizujeme, ale držíme se ho a ty nejnáročnější expozice vymýšlíme a navrhujeme i několik let dopředu. Díky této připravenosti máme i podporu města, Plzeňského kraje a dalších institucí, které nám pomáhají a díky kterým jsme za posledních 25 let zahradu přestavěli prakticky z 90 procent a proinvestovali zde přes 750 milionů korun.

Jak se do zoologické zahrady získávají nová zvířata?

V naší zoo pracuje spousta odborníků, kteří jezdí po celém světě, a vlastně i já sám jsem několikrát objel prakticky celý svět. Poznáváme jej v těch nejexotičtějších koutech, jaká zvířata a rostliny tam žijí, v jakém vztahu k sobě, co potřebují. Z toho pak vybíráme a opět s ohledem na míru ohrožení, jaké druhy bychom u nás mohli a měli chovat a pěstovat. Zároveň zjišťujeme, kdo dané druhy ve světě chová, ať už jiné zahrady nebo soukromí chovatelé, a od nich pak nejčastěji výměnou za námi odchované druhy ta zvířata získáváme. I proto se také snažíme odchovávat ohrožené a vzácné druhy, abychom si je mohli vzájemně poskytovat.

Samozřejmě jsou i druhy, na které jsou pořadníky, nebo záleží na známostech, sympatiích, někdy musíte mít štěstí i odvahu.
    

To jsou ty nejbližší novinky. Určitě máte připravené i investice na příští rok, ale veřejnost asi stejně nejvíce zajímá projekt Sloni na Mži. Jak to s ním vypadá?

Je to nejnáročnější projekt, který jsme kdy připravovali. Vlastně už na něm pracujeme 17 let. Teď jsme ve fázi, kdy už máme ve vlastnictví 13hektarový pozemek, o který se zahrada rozšíří, a máme všechny možné studie proveditelnosti, změnu územního plánu a připravuje se prováděcí projekt. Bude do roka. S ním můžeme žádat o stavební povolení, hledat stavitele a samozřejmě financování. Nyní odhadujeme, že projekt vyjde až na miliardu korun.

Všichni věříme, že peníze seženete a sloninec bude. Ale po zkušenostech s hrabáčem – budou i sloni?

Ano, slonů do chovů v zoo je relativně dost. Čekat bychom neměli. Máme představu, že napřed budeme mít dva nebo tři samce a až se zabydlí a naučíme se o ně perfektně starat, pak přivezeme i samici a budeme se snažit mít chov.

Samozřejmě ale nová část zahrady nebude jen o slonech. Počítáme tam s dalšími expozicemi, které budou opět uceleně představovat různé části světa. Bude tam expozice Tibet a v ní třeba jaci, Shetlandy nebo třeba i český lužní les, což je také zanikající biotop.

V plzeňské zoo máte aktuálně kolem sedmi tisíc jedinců zvířat. I když se o ně určitě staráte dobře, chtě nechtě některé onemocní. Jak u vás funguje lékařská péče?

Zvířata mají obdobné zdravotní potíže jako lidé. Mohou mít problémy se srdcem, s cévami, se zažíváním, bolí je zuby, mají parazitózy. A čím víc vzácných a náročných živočichů chováme, tím je péče složitější. Proto jsme v roce 1998 začali přímo v zoo budovat vlastní kliniku. Dnes je to špičkové zdravotnické pracoviště, ale trvalo několik let ho kompletně vybavit, protože přístroje jsou často ojedinělé, byly drahé a nemohli jsme je koupit všechny najednou.

V rámci této kliniky funguje každý pracovní den i ambulance, kde pracují naši dva veterináři. Poskytují běžnou péči všem našim zvířatům a mají zároveň specializace na mnohá exotická zvířata. Ovšem druhů je u nás hodně a mívají i velmi specifické potíže, proto spolupracujeme také s externími specialisty na konkrétní druhy a nejen z Čech. A v řadě případů, zejména u savců, spolupracujeme i s humánními lékaři.

Máte v zoo nějakého hypochondra nebo druhy, u nichž je péče náročnější?

Mezi našimi zvířaty hypochondři nejsou. Zdravotní potíže nepředstírají. Pokud mění své chování, má to vždy svoji příčinu. Jsou ale druhy náchylnější ke zdravotním potížím, což opět souvisí s tím, jak jsou náročná na chov. Máme druhy velmi citlivé na stravování, na teplotu, vlhkost, světlo, na čistotu, někdy dokonce i na ošetřovatele. Nároční na péči jsou tak třeba kolibříci, rypoš lysý, rajky, které v Evropě chová jen minimum zahrad, dále některé vzácné druhy bažantů, nektarožraví vampýři nebo ježury. Přesto jsou díky našemu týmu zoologů a chovatelů, které tu máme, ve velmi dobrém stavu. Dokonce máme mláďata ježur, což je světový úspěch.

A naopak nepříliš náročná zvířata jsou ta, která přežívají na zemi už miliony let. To jsou třeba krokodýli nebo některé druhy želv. A odolné jsou i některé šelmy.

Co následovalo jako první?

Plzeňská zahrada neměla na počátku 90. let mezi českými zahradami moc dobrou pověst. Některá zvířata neměla vhodné výběhy, přitom tu nebylo moc druhů. Pokulhávala karanténa, nebyly šatny pro zaměstnance a také návštěvnost se pohybovala jen do sta tisíc lidí ročně, což bylo na tak velké město málo. Chyběla totiž infrastruktura jako toalety, občerstvení, obchody a byly tu i špatné cesty.

A co bylo nutné udělal jako první? Vytvořit dobrý tým lidí, který chtěl tu zahradu měnit k lepšímu. To se podařilo. Díky nim a společné práci jsme dnes zahradou s největším počtem rostlinných i živočišných druhů v Čechách, s úspěšnými odchovy a pěstěním i těch nejvzácnějších a nejnáročnějších druhů a v roce 2019 jsme poprvé překročili půlmilionovou hranici návštěvnosti.

Vedle ředitelování jste ale zůstal i cestovatelem. Kde jste byl naposled? 

Naposledy jsem byl v listopadu v Mexiku. Byla to už čtvrtá expedice do této překrásné a pestré země, ale pořád to beru, že jsme k ní jen přičichli. Mexiko totiž zaujímá obrovskou plochu s velkým množstvím rozličných biotopů od pralesů, přes rozmanitá pobřeží po studené hory a ve všech těchto částech žije velké množství unikátních endemických živočichů i rostlin, které jinde na planetě nenajdete. Naší snahou je vždy pozorovat biotopy, které máme nebo chceme mít v zahradě, abychom je dokázali napodobit a rostliny i živočichové u nás měli podmínky odpovídající skutečnosti. A samozřejmě studujeme i konkrétní druhy, které bychom chtěli do Plzně nově dostat.

Takže co můžeme čekat nového z Mexika?

Tradičně nás zajímali chřestýši, neboť Mexiko je centrem biodiverzity těchto nádherných jedovatých hadů. Ale kromě nich jsme se tentokrát zaměřili i na prales, kde jsme studovali tamní duby a na nich supervzácné a dosud velmi málo prozkoumané stromové ještěry abrónie. Právě abrónie jsou teď náš sen a já doufám, že se nám brzy podaří vytvořit pro ně potřebné podmínky. Rádi bychom je dovezli do Plzně příští rok.

Když jsme se dostali k novým zvířatům. Čeká návštěvníky nějaký zajímavý přírůstek už letos?  

Loni jsme vybudovali poblíž už zmíněné centrální části směrem k oblasti Austrálie a Nového Zélandu novou expozici pro ptáky kivi. Měli by být letos na jaře. Napřed samec a později i samice a samozřejmě obklopeni novozélandskými rostlinami. Budeme teprve druhá zahrada v zemi, která je bude mít.