Porodní asistentka Vladimíra Honalová: Pupeční šňůru s nemocnicí nelze tak snadno přestřihnout

Do Stoda se přistěhovala s maminkou právě v roce 1963 do tehdy služebního bytu, který stál kousek od nemocnice. Později ho od města odkoupily a dnes v něm usměvavá zdravotnice opět žije. „Mám z něj výhled přímo na nemocnici, a vidím dokonce okna porodnice. Než jdu spát, vždycky se do nich podívám, a když se svítí, tak ráno říkám holkám, že jsem je večer kontrolovala,“ popisuje svůj současný vztah k nemocnici.

Formovat se začal před téměř 60 lety. Už jako školačka chodila po vyučování za mámou na sesternu a vlastně vždycky věděla, že bude pracovat ve zdravotnictví. Jen si nebyla jistá profesí. Tu si zvolila až na konci základní školy. Tehdy se totiž v Plzni poprvé otevřel specializovaný čtyřletý obor ženská sestra. Vladimíra patřila k prvním absolventkám a hned po ukončení školy nastoupila v srpnu 1972 kam jinam než do Stoda.

„Tehdy vypadala péče o rodičky jinak. Hlavně první rok po mém nástupu to byla škola života. Měsíc jsem měla na zaučení a pak jsem do všeho spadla rovnýma nohama,“ vzpomíná žena s tím, že porodní asistentky byly de facto hlavním a často jediným zdravotníkem, který ženu přijímal i provázel při porodu.

„Musela jsem si sama nachystat porodní sál nebo operační sál, kde se dělaly císařské řezy. Když přijela rodička, sama jsem ji přijímala i vyšetřovala. A pokud probíhal porod bez komplikací, byla jsem u něj také sama − bez lékaře. A v noci nebyl gynekolog často ani v nemocnici. Někdy byl jen na příslužbě na telefonu. Volaly jsme ho jen, když hrozilo riziko nějakého patologického jevu,“ popisuje porodní sestra s tím, že gynekologové začali sloužit v nemocnici v nepřetržitém režimu až rok po jejím nástupu.

Do dneška se toho změnilo ale mnohem více. U každého porodu je dnes kromě porodních asistentek připraven jak gynekolog, tak i pediatr. „A samozřejmě k porodu smí i tatínkové. U nás ve Stodu jsou přímo vítáni. Dříve nesměli ani k porodu, a dokonce ani na návštěvy. Maminky jim někdy ukazovaly děti přes okna,“ vzpomíná sestra a připomíná, že se změnily i samotné maminky. Dříve to byly skoro výhradně mladé holky kolem 20 let. Dnes samozřejmě také převažují, ale nezřídka rodí i ženy nad 30 nebo i kolem 40 let.

Je to samozřejmě způsobeno společenskými změnami, ale i vývojem medicíny. A změnila se i informovanost žen. „I prvorodičky dobře vědí, co je čeká. Často mají porodní plán a diskutujeme jejich představy o porodu. Přistupujeme k nim individuálně a přání se snažíme plnit. Co se naštěstí nezměnilo, je jejich pokora k celému procesu porodu, důvěra v naši profesi a snaha vzájemně spolupracovat,“ říká dále zdravotnice a připomíná i jednu spíše zatěžující změnu. „Administrativa. Dříve se zapsalo pár údajů do sešitu a papírování bylo vyřešené. Dnes, i když to ulehčují počítače, tak trvá mnohem déle,“ dodává.

Stále ale pracuje i s papírem, propiskou a nůžkami. Téměř deset let má na starosti nemocniční kroniku. „V nemocnici se vede od roku 1972, tedy od roku, kdy jsem nastoupila. Tehdy to bylo asi kvůli takzvaným brigádám socialistické práce. Zapisovaly se do ní třeba závazky, že někdo odpracuje víkendové směny bez nároku na odměny a podobně. To už dnes většina lidí ani nezná. Ale byly tam také události a fotky z dění v nemocnici jako třeba nemocniční volejbalové turnaje, nebo statistiky hospitalizací či miminek. Mimochodem v 70. letech se ve Stodě ročně rodilo 800 až 900 dětí,“ připomíná.

Dnes do kroniky zapisuje například jubilea, vkládá ústřižky z novinových článků o nemocnici nebo fotky z oddělení. „Tady je například fotka, jak jsme si v době pandemie přivezly šicí stroje a šily roušky,“ ukazuje v kronice a v souvislosti s blížícím se odchodem přemýšlí, komu ji předá: „Nevím, zda to bude chtít ještě někdo dělat.“ 

Pár minut na facebooku a tolik komentářů. Děkujeme :) !