Plzeňský biskup Tomáš Holub: Věřím, že vše dobře dopadne

20. 12. 2021

ROZHOVOR, MAGAZÍN SRDCE

Na páté Vánoce v roli plzeňského biskupa se chystá Mons. ThLic. Tomáš Holub, Th.D. Doufá, že budou jiné než ty loňské, kdy musel poprvé po 30 letech vypustit tradiční Půlnoční. V rozhovoru pro magazín Srdce zavzpomínal nejmladší sloužící český biskup také na Vánoce v Jugoslávii, kde působil v rámci mírové mise jako vojenský kaplan.

Rozhovor vyšel v časopise Nemocnic Plzeňského kraje Srdce 3/2021 - ke stažení zde.

Kde jste trávil předchozí Štědrý večer v roce 2020?

Byl mimořádný a to především ze dvou důvodů. Poprvé od roku 1993 jsem coby kněz neměl Půlnoční mši. Epidemiologická situace nám nedovolila Půlnoční oslavit v kostele. V kostele mohl být omezený počet lidí, ale my jsme si nedokázali říct, komu bychom dali přednost. Druhá výjimečná situace se vztahuje k mé 83leté mamince, která by byla jinak úplně sama, tak jsme s mojí sestrou absolvovali řadu různých covidových testů a vzali jsme si maminku k nám do Plzně. Po 30 letech jsme byli spolu na Štědrý den, takže to bylo také krásné, ale úplně jinak.

Měl jsem soukromou mši, ale samozřejmě nebyla v takové podobě, jak jsme zvyklí. Takže v tomto ohledu jsem cítil smutek. Půlnoční mše vždy otevírá srdce a my jsme ji nemohli věřícím ani nevěřícím nabídnout, případně pouze online.

Dovolíte si odhadnout, jak to bude letos?

Já jsem člověk věřící, a proto věřím, že vše dopadne dobře. Osobně věřím v možnost se setkat. I když je mi jasné, že to bude s menšími či většími omezeními, která nám to budou znesnadňovat. Přesto věřím, že ta možnost potkat se nejen u rodinného stolu, zde bude.

V 90. letech jste pracoval jako vojenský kaplan v mezinárodních mírových misích. Jaké byly Vánoce uprostřed války v Jugoslávii?

Zažil jsem dvoje Vánoce v zahraničí. Jedny byly v Kosovu, jedny v Bosně. Dvoje svátky jsem strávil s vojáky na misi. Mají svou zvláštní atmosféru, zvláštní kouzlo. Možná nejkrásnější Vánoce, především svou specifičností, která vás vytrhne z běžného vojenského života, z té zelené šedi a lidé jsou najednou mnohem otevřenější. Ten kontrast byl mnohem větší, než jaký zažíváme dnes.

Já jsem tehdy objížděl různé jednotky, které byly odloučené od štábu, abych tam s vojáky strávil alespoň chviličku. Měl jsem takový skládací betlém, který jsem rozložil a měl jsem připravenou krátkou bohoslužbu. Když jsem se pak vracel na základnu po dni stráveném těmito návštěvami, tak jsme na základně měli Půlnoční mši, na kterou si vzpomínám v souvislosti s tím, že jsme s vojáky zpívali „Narodil se Kristus Pán“, pustil jsem jim to na cédéčku, aby měli podporu.

A jeden z nejhlubších zážitků z té doby bylo to, že ti chlapi, kteří v podstatě moc zpívat nechtěli, tak najednou zpívali, sice to nebylo čisté, ale o to více poctivý zpěv jsem slyšel. Ten obraz vojáků, kteří sedí na bedně, snad od střeliva, a zpívají Narodil se Kristus Pán.

Mons. Tomáš Holub, biskup plzeňský

Tomáš Holub se narodil v roce 1967 v Jaroměři a kněžské svěcení přijal v Hradci Králové (1993).

Jeho akademická příprava zahrnovala před rokem 1989 studia filozofie a teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a po sametové revoluci pak absolvoval teologická studia v Salzburku, na Karlově Univerzitě v Praze i na Papežské lateránské univerzitě v Římě.

Vykonával mimo jiné tyto služby a úřady: kaplan ve farnosti Kutná Hora, první vojenský kaplan a později hlavní kaplan Armády ČR (1996–2006) a dosud je poradcem ministra obrany pro duchovní službu; generální vikář Diecéze královéhradecké; generální sekretář České biskupské konference; děkan Kolegiátní kapituly v Praze na Vyšehradě; farář při bazilice svatých Petra a Pavla v Praze.

V roce 2016 byl Svatým otcem Františkem jmenován sídelním biskupem plzeňské diecéze.

Od roku 2019 je místopředsedou Českého klubu fair play, který je součástí Českého olympijského výboru.

Jak to máte se Štědrovečerní večeří?

Běžný Štědrý večer slavíme společně s řádovými sestrami, které dělají tradiční rybí polévku a kapra s bramborovým salátem. Já dělám hubník, což je slaná zemlbába, do které se místo jablek dávají houby. To je něco, co připravuji v tento den já. Takže je to vlastně hodně tradiční štědrovečerní menu. My jsme doma měli menu o šesti chodech. Loni jsem si vše po dlouhé době zopakoval, do tohoto menu patří rýžový nákyp, houbové knedlíky, hrách, rybí polévka s kaprem. Zažil jsem také již zcela netradiční večeři, jeden z mých kolegů kněží, který mě kdysi pozval, tak miluje mořské plody, a tak jsme měli mořské ryby. Jak člověk kráčí životem, tak jsem zažil několik druhů štědrovečerních večeří a žádné se nebráním, protože jde o to, aby byla především pěkná atmosféra.

Jaký byl rok 2021 z vašeho pohledu?

Rok extrémů. Rok lockdownu, kdy jsem se modlil tolik, jako ještě nikdy předtím. V lockdownu k tomu byl dostatek času a možnost se ztišit v úplně jiném rytmu života. Na druhou stranu po zbytek roku jsme měli obrovskou snahu všechno dohnat a vše bylo v obrovském běhu. Takže rok extrémů, které ale ukazují, že ani jedno není v pořádku. Já věřím, že v roce 2022 se budeme snažit vše vyvážit a najdeme střední cestu mezi dvěma extrémy.

Celebroval jste někdy mši v nemocnici, respektive účastnil jste se jí?

Naposledy jsem celebroval mši na svatého Lukáše (18. října) v hospicu. Často jsem měl mše v nemocnici, když jsem byl generálním vikářem v Hradci Králové. Ano, je to něco, co patří k širokému repertoáru, jde o něco, co je spojeno s vnímáním rčení Mens sana in corpore sano (Ve zdravém těle, zdravý duch) a také to znamená, že duchovní rozměr je z vnějšího pohledu velice smysluplný, a proto je důležité se do něj zapojit a modlit se za nemocné i personál. Jde o smysluplnou aktivitu.

Máte své vlastní, praktické zkušenosti s nemocnicemi Plzeňského kraje?

Mám na starosti Plzeňský i Karlovarský kraj. A snažím se, aby v tom širokém náručí služby, ke které je biskup pozván, byla i služba vůči lidem nemocným, a tedy i vůči nemocnicím. Věřím, že i kroky, které v této chvíli konáme s paní hejtmankou – snažíme se, aby nemocnice měly své nemocniční kaplany – je další možností, jak tuto péči rozšířit. Na jiné stránce tohoto časopisu je rozhovor s farářem Wojciechem Pelowskim, který je novým nemocničním kaplanem v Domažlické nemocnici. Známe se velice dobře. Vojtěch je klasický příklad vrůstání do nemocničního prostředí. To není někdo, kdo by tam přišel na svrchu vymyšlené tabulkové místo, ale jde o člověka, který zde začal jako dobrovolník v době covidu. Vytvořil v nemocnici nějakou atmosféru, kdy mě pak oslovil ředitel nemocnice a my jsme se dohodli, že této atmosféře je třeba jít vstříc a formálně zde vytvořit místo nemocničního kaplana. On se nejprve stal součástí týmu jako ten, který pomáhal a měl čas na lidi a až poté bylo organizačně dotaženo, aby zde pracoval. Jsem přesvědčený, že tento postup je něco, co je pro jeho budoucnost strašně důležité. On prorostl do tamního kolektivu a má velké privilegium, že má na lidi čas.

O pár listů dále je informace o otevření babyboxu v Rokycanech. Jaký máte názor na babyboxy?

Babyboxu v Rokycanech jsem žehnal, čímž jsem vyjádřil svůj vztah k této aktivitě. Při tom žehnání jsem řekl, že instalovat babybox je velmi podobné jako připravovat se coby voják na válku. Tedy připravovat se velmi poctivě a zodpovědně a zároveň z celého srdce doufat, že to, na co se připravujeme, se nikdy nestane. To se úplně stejně týká i babyboxu – připravujeme ho poctivě, ale věříme, že nikdy nebude potřeba.

Doufejme, že nebude potřeba vysílat online liturgické obřady, jako tomu bylo o Velikonocích. Jaké to bylo, jaké jste měli ohlasy?

Existovaly a sehrály velice důležitou úlohu v okamžicích plného uzavření. Velikonoce jsme měli například obojí v online podobě, v roce 2020 to bylo ještě znatelnější než letos. Bylo to něco, co rozšířilo náš kněžský repertoár. Na jednu stranu to ukázalo, že to může být v nejnutnějších případech náhražkou lidského setkání. Na druhou stranu je zřejmé, že přenést skutečný život do online prostoru není možné a když se o to někdo snaží, tak tím lidství mrzačí. To se ukázalo velmi jasně.

Těch online bohoslužeb se účastnilo i několik tisíc lidí. Například těch, které jsem měl o Velikonocích, se účastnilo více než 3500 lidí. Nebyli to samozřejmě jen lidé z naší diecéze, ale věřící z mnohem větší dálky, kteří tuto možnost využili. Tady se také velice hezky ukázala mezigenerační podpora, kdy těm starším zařizovali připojení jejich vnuci a vnučky.

Společně s emeritním biskupem Františkem Radkovským jste zveřejnili telefonní čísla, na která vám lidé mohli volat a svěřit se s problémy. Jaký byl zájem?

To byla akce, která velice pomohla mnoha lidem, i když jsem zpočátku netušil, jak to bude náročné. Já jsem nevěděl, co mám čekat. Měl jsem vlastně vyhrazené hodiny, kdy mi mohli zájemci volat, kdy jsem byl připravený je vyslechnout. A volaly stovky lidí, kteří si chtěli jen popovídat nebo mi volali kamarádi z armády, kteří si někde přečetli, že mi mohou zavolat na toto číslo. Volala řada lidí s velkými problémy i svými osobními přáními. To spektrum volajících bylo velmi široké. Jsem rád, že nás tato možnost napadla, protože byla velice přínosná.

Na závěr poprosím o přání čtenářům časopisu Srdce...

Všem čtenářům bych chtěl popřát, aby to slovo, které je v názvu časopisu bylo to nejdůležitější pro naše životy především v následujících dnech, které jsou před námi, ať již je to Advent nebo Vánoce. V okamžiku, kdy se člověk naladí na tajemství, která jsou s Vánocemi spojena, může zažít skutečnou vánoční radost. Vánoce nejsou o dárcích, o covidu, ale je to věc srdce, které je otevřené blízkosti člověka, ale i Boha.